21.6.2010
Od rána pršelo a bouřilo. Celou dobu strávenou v Mostaru nám propršelo, takže jsem pořídil pár snímků mobilním telefonem. Padla na mně tíseň z toho, jak jsem viděl, co dokážou lidi udělat lidem. Před odjezdem z Mostaru vysvitlo na chvíli sluníčko, ale moc dlouho jsme se netěšili. Alžběta nás vedla dál na chorvatské hranice a na vysočině jsme viděli v mnoha vesnicích vypálené domy. S řadou z nich si již poradila vegetace, ale pořád jsou to mementa nesmyslné války, jejíž příčina je po letech zatím v neznámu. Ve vyšších polohách Bosny a Hercegoviny byla mlha, která by se dala nožem krájet. Pokud se rozjasnilo, tak bylo co obdivovat, protože charakter krajiny byl zase jiný, než na jaký jsme zvyklí. Po přechodu hranice do Chorvatska jsme směrem na Karlovac našli ubytování v motorestu. Vzhledem k neustálému dešti nebylo reálné vyspání pod širákem, nebo stanem. Plán na zítra upřesníme až ráno podle vývoje počasí.
22.6.2010
Přes teplotu mezi 9 a 11 stupni jsme po snídani nabrali kurz na Plitvická jezera. Po zakoupení vstupenek za nekřesťanských 20 EURO nás autobus vyvezl na horní jezero, odkud jsme se pomalou chůzí kochali pohledem na to, co voda a vegetace dokáže stvořit. Vody bylo po deštích dost, takže vyhrál Pepík, když si vzal sandály a mohl probrouzdat každou louží. Já měl kvalitní botasky a řešil jsem zdolávání balancováním po kamenech a blátem. Nenabral jsem si taky. Svezli jsme se lodí a na druhé straně spodního jezera pátrali po vodopádu z filmu Poklad na stříbrném jezeře. Celkové značení není asi silnou zbraní provozovatele. Nakonec jsme našli další jezera,jeskyni i vodopád. Postavičky na dně prolákliny byly z naší výšky pouhými tečkami. Po druhé hodině jsme se doplazili na parkoviště k autu a vzhledem k pokračujícímu špatnému počasí se rozhodli namířit domů. Velitel Pepa poručil Alžbětě, aby nás bez zbytečných finančních nákladů protáhla mimo dálnice v Chorvatsku a Slovinsku k rakouským hranicím. Ta svůj úkol poctivě plnila a vedla nás tak, že jsem měl občas strach, že projedeme zkratkou někomu ve dvoře.Po překročení hranic Slovinska v Breganu, Pepa změnil rozkaz vzhledem k pomalému postupu cesty a zavelel najít cestu co nejrychlejší. Alžběta pochopila a po pár stech metrech nás navedla na dálnici, kde kousek za jejím začátkem byl opět hraniční přechod do Chorvatska. Při zastavení si slovinský policista hbitě všiml, že nemáme slovinskou dálniční známku. Odstavil nás, poslal Pepíka známku koupit, a zatím filuta sepsal přestupkový protokol, na základě kterého nás obral o 150 EURO pokuty. Slovinci, spolu s Chorvaty jsou z celé absolvované trasy největšími ekonomickými loupežníky pasoucími se na turistech. Takže jsme se dostali opět do Chorvatska, zaplatili několik mýtných poplatků, pak opět do Slovinska a pak do Rakouska. Zde jsme narazili znovu na problém u benzinové pumpy. Když chtěl Pepa platit kartou, tak s ní pumpař divným způsobem manipuloval, takže ani jedna, ani druhá karta nefungovala. Museli jsme sáhnout pro hotovost. Mám za to, že pumpař potřeboval hotové peníze, tak si takhle poradil. Na placených úsecích alpských tunelů totiž karta následně bez problémů fungovala. Další část už byla naštěstí bez problémů. Já byl doma okolo půl jedné v noci a Pepa pochopitelně o něco později.
