13.6.2010
Po osmé hodině výjezd směr Ochrid. Zaparkovali jsme těsně u přístavu a šli na procházku starým městem. Celý střed města, vykopávky a hrad jsou pod ochranou UNESCO. Je na co sedívat. Všude probíhá čilý stavební ruch a práce na vykopávkách neutichají ani v neděli. Některé památky se připravují na opravu, několik je už v docela pěkném stavu. Prošli jsme okolo kostelů sv. Bogorodičkya sv. Nikoly. Byli jsme se podívat na zbytky antického divadla. V kostele sv.Dimitra se nám věnoval průvodce. Zjistil že jsme z bývalého Československa. Domluvili jsme se s ním bez problémů rusky. Vzal nás i do míst, kam běžně turisty nevodí. Prohlédli jsme si muzeum starých ikon. Kostel se připravuje na rekonstrukci, se kterou má pomáhat Unesco, a při té příležitosti odkryli část původních fresek ze 7. století. Podle odebraných vzorků chtějí určit složení malty a barev, tak aby mohli namíchat recepturu použitelnou pro rekonstrukci. V areálu je i pomník Klimenta Ochridského. Pak jsme prošli Samuelovu tvrz, jejíž původ spadá do 10.-11. století. Pod ní naploše cca 300 x 500 m je rekonstruovaný kostel sv. Klimenta a Pantelejmona a okolo probíhají vykopávky. Jsou zde vidět základy ranně křesťanské baziliky, která byla větší, než stávající kostel, dlažba ulic a základy kláštera a několika domů. Naši předkové nebyli žádní blbci. V poledne jsme poseděli na zahrádce restaurace u sv. Sofie. Tam v současnosti probíhají také vykopávky a rekonstrukce. Po kávičce jsme odjeli k hraničnímu přechodu za Radoždou do Albánie. Přechod je dobře udržovaný na obou stranách a málo frekventovaný. Hned za přechodem jsme viděli desítky pověstných bunkrů různých velikostí. Jeli jsme směrem na Elbasan. Cesty jsou poměrně slušné, ale díky neustálým ostrým zatáčkám, prudkému klesání a stoupání se nedá jet nikterak rychle. Průměr je do 50 km/hod.
Před Elbasanem jsme odbočili do hor směrem na Gur i Zhi. Krajina je tu úplně jiná, než v Makedonii a i jinde,kudy jsme projížděli. Hory a kopce jsou všudypřítomné a zemědělci se tomu za staletí přizpůsobili. Ani vesnice nejsou takové, na jaké jsme zvyklí. U každé usedlosti je pozemek, na kterém se pěstují intenzivní plodiny, a okolo vesnice pastviny. Takže vesnice o pár usedlostech je pěkně roztažená. Vedro, i v těch 800 m, přesahovalo o hodně 30 stupňů. Po návratu k hlavní silnici jsme sehnali ubytování v hotelu Florentina za 30 EURO pro dva se snídaní. Bylo to jedno z nejlepších ubytování.
14.6.2010
Po bohatýrské snídani bylo usneseno, že auto je nutno prověřit na jiných, než asfaltových vozovkách, a že Albánci se neskládají pouze z obyvatel měst, ale je zde více obyvatel venkova. Po včerejší zkušenosti s odbočkou na Gur i Zhi jsme nabyli optimistické přesvědčení, že zvládneme cestu z Elbasanu do Tirany bočními cestami, které máme na naši mapě vyznačené jako vyasfaltované, nebo zpevněné. Pochopitelně Alžběta z naší navigace se s námi odmítala bavit, protože ji tam nikdo nic takového nevložil, a jak nám později ukázala naše praktická zkušenost, ani vložit nemohl. Zpočátku jsme prožívali euforii z nádherných panoramat údolí a hor, kteráse objevila jako malebný originál, za každou další zatáčkou. Asfaltová cesta do nadmořských výšek okolo 1600 m. n. m přibližně odpovídala naši mapě. Na částečně zpevněných cestách ale zapracovala lidová umělecká tvořivost a nám se do trasy asi vloudila menší chybička při některém odbočení. Protože jsme si řekli, že není cesty zpět, takse naše rychlost pohybovala, díky převážně zařazenému prvnímu stupni, pod 10km/hod. Při komunikaci s obyvateli jedné farmy jsem si připadal, že ani neví, že nějaká Tirana existuje a asi neví ani nic o Albánii. Už jenom psaná albánština ve mně vzbuzovala pochybnosti o mých lingvistických schopnostech, protože řadu psaných výrazů nejsem schopen vyslovit. Ovšem setkání s domorodci předčilo všechna očekávání. Nerozuměl jsem jim já, ani Pepa, a oni nerozuměli tomu, co jsme po nich chtěli, předčítáním vět z průvodce po Albánii. Už vím, co je to zmatení jazyků při stavbě babylonské věže. Lesy, jimiž jsme převážně projížděli, byly složené ze samých buků, případně dubů. Husté listoví neumožňovalo v odpoledních hodinách téměř žádný výhled do okolní krajiny. Cesty byly vedeny místy liduprázdnými oblastmi, s polorozpadlými stavbami samotných farem, nebo i osad. Při zastavení nebylo slyšet typický hluk dopravních prostředků, podle kterého by se dalo určit položení silnice s vyšší hustotou provozu. Konstrukce povrchu vozovek byla převážně z různě velkých kamenů položených do drtě a léty používání se na místech s měkčím podložím vytvořily různě hluboké louže, naplněné většinou vodou. Zpočátku byla voda v kalužích před námi zahuštěna blátem nedávno projíždějících vozidel, což nás naplňovalo optimismem. S přibývajícím časem byly louže před našim průjezdem naplněny stále čistší a průzračnější vodou, cožbylo důkazem toho, že poslední vozidlo před námi projelo už hodně dávno. Pocítil jsem radost při neočekávaném výjezdu z lesa na horskou planinu, kde se objevila křižovatka s ukazatelem na Tiranu 52 km a na Bize 7 km. To jsme ale nevěděli, že je to první a poslední ukazatel na téhle cestě, který jsme viděli. Jeli jsme většinou krajinou s jiným typem vegetace, ale na kvalitě cesty to nic nezměnilo. Na další křižovatce jsme se snažili podle stavebních dispozic bunkrů zjistit, která ze silnic povede na Tiranu. Stratégové z místního generálního štábu byly opravdu géniové, protože se nic poznat logicky nedalo. Naštěstí z jednoho ramene křižovatky přijížděl omlácený mikrobus, neidentifikovatelné barvy s třícípou hvězdou na chladiči a jeho šofer nám potvrdil, že on jede z Tirany.S vrozenou úctou ke stáří jsem symbolicky smekl před stařečkem, který nejlepší léta svého života prožil v Německu na přelomu 70. a 80. let, a tady ještě slouží. Plni optimismu jsme pokračovali další cestou. Několik desítek metrů jsme zařadili pro radost dvojku, jinak jednička odřela všechno další. Nebylo to proto, že by to motor nezvládl, ale proto, abychom zajistili alespoň minimální styk podvozku svozovkou. Na další křižovatce jsme už takové štěstí neměli. Dlouho nic nejelo. Vzhledem k blížícímu se soumraku jsme zvolili cestu s větším spádem, protože jsme předpokládali, že v nížinách přespíme. Zachvíli jsme opravdu dorazili do vesnice, kde nám staří nerozuměli a ukazovali, že máme jet dál a mladí jen krčili rameny. Průjezd vesnicí byl v podstatě starou kozí stezkou mezi ploty, s protékající močůvkou a naházeným bordelem. Vzhledem k robustnosti našeho auta jsme to nakonec vzdali a vrátili se kousek zpět k umělé nádrži, kde jsme se rozhodli přespat. Cesta vesnicí nezůstala bez újmy. Z levého předního kola trčel kus kulatiny a kolo bylo během pár vteřin prázdné. Opravu jsme zvládli bez úhony, ale nafouknutí nám dalo zabrat. Pepa vyfasoval před cestou lepící soupravu od svého servismana. Souprava byla dobrá, ale přiložené tři bombičky, které měly nafouknout pneumatiku, byly vhodné tak maximálně na výrobu šlehačky pro čtyřčlennou rodinu. Ještě, že Pepa měl funkční ruční pumpu. Po příjezdu k nádrži bylo naší první starostí vykoupáním spláchnout pot. Potom se Pepa pustildo předvádění svého kulinářského umění před užaslými zraky domorodců pasoucích kozy na přilehlých loukách. Dospělí byli poctěni pikslou piva z našich zásob adětem jsme dali kus čokolády a sušenky. Vzájemně jsme si rozuměli i když nerozuměli.
Já jsem zatím od Alžběty získal souřadnice 20° 02' 51" východnídélky a 41° 20' 20" severní šířky udávající naši polohu. Bohužel naše papírová mapa ani satelitní nám moc nepomohli, protože tam, kde jsme podle Alžběty byli, tam jsme být neměli. Po telefonní konzultaci s Davidem a jeho tchánem jsem obdržel dva snímky s předpokládanou jižní, nebo severní alternativou. Téměř za setmění nám jedna babka ještě prohnala ležením dvakrát stádo koz a pak se rozhostilo ticho, přerušované sborem žab a doprovázené blikáním hvězd, které nebylo rušeno veřejným osvětlením. Pouze se mezi nimi občas objevilo světlo nějakého letadla.
